Summary:
4 Pupkani, 54 km, převýšení 1200 m, mraky lidí, bahno, trať nic moc, supr počasí, Olaf si zase hrál na doktora...
Zajímavá zkušenost, ale zřejmě Never More.
Na opravdickej bajkovej závod v Brdech jsme vyrazili ve složení Jarda, Olaf, Martin S., Dykot. Jízda byla krásně plynulá, tepové frekvence anaerobního prahu jsme dosáhli někde za Toužimí při nebojácném předjíždění kamionu . Před desátou jsme dorazili do obce Lety ponořené do mlhy, na nábřeží Berounky stálo asi 4281 aut, ze kterých křepce vyskakovali vyšvihaní a vyholení modelové a leštili své nadržené karbonové oře. Padla na nás tak ukrutná deprese, že jsme vážně uvažovali o eventualitě vysrat se na to, vyzvednout trička, dojet autem do Petrohradu a dát si nádhernej celodenní výlet v klidu ve čtyřech. Jak jsem se obával, vyšlo slunce a při registraci se zbytek týmu nakazil předzávodní horečkou a normálně mě přehlasovali.
START, asi po pěti minutách od výstřelu se hnou i autsajdři a lůzři jako my, po kiláku začal brutální 3 kilometrovej výjezd kterej kupodivu peloton vůbec neroztrhal, těch lidí bylo fakt tři prdele, motaj se, překážej si, Jarda si zacukává řetěz a na dlouho ho nevidim. Jedem docela dlouho s Olafem ale v jednom z mnoha táhlejch asfaltovejch stoupáku mě utrhává, chvíli jako čekám na kluky, pak se zase sjíždim s Olafem a pak mi zase ujíždí... Ta trasa je divná, spousta louží a bahna, občas hezká pasáž, ale většinou jsou to dlouhý rovinatý pasáže po asfaltu nebo šotolině, když už to vypadá na hezkej sjezdík zastaví tě několik stojících a čumících bajkerů který dumaj jestli je to fakt z kopce... Na 40. kiláku mě dojíždí Jarda a taháme se navzájem- do kopce Jarda, z kopce já. Asi 8 kiláků před cílem potkáváme Olafa který prožívá déja vu z Artamonova memoriálu- těsně před nim se vymázla cykloturistka připojená z kratší trasy a její zlomenej klíček, boule na oku a motání se ho donutily zastavit a dělat doktora )). Jako bonbónek těsně před závěrečným sjezdem si pořadatelé připravili nejetelný hromadný nekonečný výtlak v korytě s bahnem po kotníky - nepochopitelný. Pak už jenom sjezd bahnem a dlouhej rovinatej finiš podél Berounky, makám naplno a dávám spoustu lidí, až- opět neuvěřitelný- několik set metrů před cílem uzoučký schody kde stojí fronta finišujících jezdců a čekaj až holčička z dětský jízdy pomaličku vystrká kolo nahoru... Pak fakt finiš, cíl, tekutiny, jídlo, koupel v Berounce a návrat domu.
Jak jsem psal na začátku- zajímavá zkušenost, ale asi Never More...
Dykot

Že něco nebude ten den OK jsme poprvé tušili cca na 60km (v autě KV-Plzeň,
když se Dykot jal předjíždět, přičemž zcela ignoroval protijedoucí Kiu (či co to bylo. No možná jsme zbytečně plašili, neb zbývalo bohatých 3cm místa, ale TF max jsme měli všichni. Dále jsme pocitvě dorazili na místo pomocí sqělé navigace, která byla zřejmě nastavena na modul: poznávání polních cest, chovných stanic a jiného zemědělství, protože ignorovala kratší cestu po silnicích 1. třídy. Nebo je vše dáno tím, že jsme poprvé jeli s Dykotem bez podpory etanolu:)))
Atmosféru po doražení na místo závodu Dykot vystihl- takhle rozhodlej odjet předčasně jsem nikdy nebyl. Přeci jen většinou vybíráme cesty na bajk, aby sme nikoho nepotkali a teď tohle.
Po startu cca 15 km krokem, prudší kopce se zásadně chodili nahoru i dolu. Pobavil mě Dykot, když se mu cca 500m před občerstvovačkou rozzářily oči a nastoupil k neuvěřitelnému sprintu- bál jsem se, že všechno sežere a vypije.
Po cca 30 km se to rozjelo, ale to s k nám připojili bikeři z kratší tratě, takže předjíždění nanovo. Bohužel jedna bikerka to asi neustála a pěkně se rozmázla- raději jsme čekali na 1. pomoc, která přijela hned po 40 minutách.
Takže summa summarum celkem sranda ale bikování a závod na h...o.