close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Pupkan není z cukru

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

KUS POCTIVÝ BAJKEŘINY A VIVAT HUBERTUS

4. května 2017 v 17:36 | Autor: Dykot
Konečně udeřilo počasí které posadilo na bajka i nás co jsme z cukru, takže na startu U Vlášků velice hojná účast 14-ti více či méně nadržených Pupkanů a přátel Pupkanů... takže chumel kol a dvou (!) elektrobajků skoro vyvrátil plot.

Začali jsme líbeznou Márovo pěšinkou kolem Dalovickýho kostela nahoru k panelákům, kde jsem prorazil zadní gumu a nikdo na mě nepočkal, takže jsem pak zahájil sólo stíhačku po loukách nad Všeborovicema, přes Pulovickou silnici, do hnusnýho brdku a bahništěm do Stráně a pak sjezdem po zelený do Kyselky, na rozbitý silničce do Nový Kyselky jsem docvak Kuldu kterej se opozdil protože - jak prohlásil - byl chcát z čůráka. V Nový Kyselce jsme se zhoufovali a sjeli k řece na louky kde jsem pro změnu urval řetěz. Můj frustrovanej pohled neunesl Burák, který pohotově vykasal talár a paruku a řetěz mi opravil.

Pak jsme to už bez pozoruhodností narvali podél vody až na Hubertus, kam jsem všechny lákal na točenýho Krušnohora, a začaly se dít věci... Krušnohora sice neměli, ale lahvová Plzeň taky není špatná marka, ale hlavně- říct že se tam o nás starali jako o vlastní by situaci hrubě nevystihlo! Ještě jsme ani všichni neseděli, a už to tam bez jakýkoliv objednávky začaly pohledný treperendy hrnout. Řízky, naložený hermelíny a syrečky (mimochodem konzistence a smrad jak zhnisanej atherom - lahoda), krkna z grilu, klobásy za který by se nestyděl ani Rocco Siffredi, zelená, rum, vodka Ruskij Standart, několik estétů horkou griotku z hrníčku a rokokovým malíčkem... Pak se nepochopitelně brzo část populace zvedla a zmizela k domovům, ale zdravé jádro pokračovalo v krasojízdě. Holky donesly svíčku, kytičku na stůl a misku s oříškama a pišingrama, padalo strašně mouder, ale utkvěl mi jenom Zbyňda se svým půlhodinovym ftipem o Čurilovi Plenkovičovi. No nakonec byla taková tma že jsme se začali bát, nasedli jsme na oře, rozzářili les dvěma blikačkama a vyrazili. Celou cestu Zbyňda zpíval, spíš řval, podezírám ho že si to všechno v tu chvíli vymejšlel. Dojeli jsme až k první silnici, poslušně sesedli, a dotlačili kola až do Dalovický hospody pod mostem, kam nás pozval Burák na pívo. Obsluha byla výrazně jinej levl, mám pocit že jsem to tý slečně i jemně vytknul- SORY JAKO!

Středa jak zamlada, ranec zážitků a na Garminu 38 km...

Dykot
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gadži Gadži | 4. května 2017 v 18:02 | Reagovat

Tak, tak. Bylo to super. Díky motůrku v rámu a tlustým pneumatikám, jsem si to včera náramně užival-kde by si normálně trasér ode mě vyslechl pár peprných nekomplimentů, zmáčknu knoflík, řeknu pardon a za chvíli již čekám na kopci na zbytek. Teda na treku před Hubertusem, jsem si i s motůrkem mákl, zejména přes místy popadané klády a pak,když se cesta vyhladila a jelo se svižně,bylo znát, že se při 20 km/h motor vypíná a jel jsem "za své" a Vítek mi to nandal(taky už mi v tu chvíli chyběl nikotýn).  Na Hubertusu to bylo kouzelné. Jen pomyslíš, že chceš pivo, už ho máš před sebou. Barman říká, ještě nevaříme...objeví se víla a říká: něco vymyslíme...než mrkneš,je tam jiná víla s řízkama. Pomyslíš, ještě by to něco chtělo a Víla už se ptá: Uvařim 14 klobás? A tady máte hermelín než budou. A tak to bylo furt, něco plácneš a víla už zase říká něco vymyslíme a vzápětí něco přináší...věřím, že kdyby se nám včera nechtělo domů a ráno do práce, nějak by to vymyslely....

2 Gadži Gadži | 4. května 2017 v 18:10 | Reagovat

Varianta Zbyňkova vtipu:
Vtip velmi dlouhý, o tom, jak ruský mužik, malý a podlomený, potkal v lese slavného ruského bohatýra Čurilu Plenkoviče a zažili spolu příjemnou chvíli.

Uprostřed širé ruské stepi, na kraji vesničky Smolenka, jen coby čtyři dny povozem do Malinovky a pak měsíc do Moskvy, seděli spolu na lavičce pod břízkami děd a vnuk. Radovali se tiše spolu z krásy zapadajícího slunka, omamné vůně kvetoucích polušek a teplého vánku na tvářích. Náhle klouček zpozorněl, na chvíli zadumal se a pak rozvážně povídá: „Dědečku… povězte… znal jste Čurilu Plenkoviče?“ Starý děd se jen zhluboka nadýchl, zadíval dlouze do dáli a řekl: „Ech… tak ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? víš, Váňuško, to máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsem Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, potkal. Stalo se to takhle. Jel jsem tehdy z trhu v Lipovjance, slepičku i s kuřaty prodal jsem, i měl jsem dobrou náladu, a tak jsem si zpíval a radoval se pří pohledu na ten boží svět. Mohl jsem být tak na půl cesty, uprostřed nehlubokého lesa, když tu znenadání můj oslík zastaví a nechtěl jít dál. Už jsem ho chtěl pobídnout ostřeji, když tu, kousek po pěšině proti mně, zašustilo listí, ozval se zvuk kopyt a zpoza keře pomalu vyjel na svém krásném, velikém koni v překrásném postroji Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr. Kouká mi do očí, míří na mě kuší a jeho kůň pomalu přijde až na kousek ke mně. Překvapením ani nemuknu, jen hledím vzhůru na ty oči a čekám, co bude. Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, si mě chvíli měřil a pak najednou silným hlasem povídá: ,Dolů z osla, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, a nevypadal, že žertuje, tak jsem z toho osla slezl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, jen hluboce zamručel do svých mohutných vousisek a povídá: ‚Gatě dolů, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, nevypadal, že žertuje… tak jsem si ty gatě stáhl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, zase jen cosi zamručel do vousů a povídá: ‚Pořádně se vyser, dědku!‘ No, co budu povídat? Váňuško.. mně se ti vůbec nechtělo. No nechtělo se mi ani trošku. Jenže to víš, jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem si tam na pěšině přidřepl a na tom místě jsem se vysral. A teď si to představ, Váňuško, Čurila Dlenkovič slavný ruský bohatýr, koukne na mě, pak na to hovno, jen se tak ušklíbne a povídá: ‚A teď to hovno pěkně sežer, dědku!’
Váňuško! No co? Co budu povídat, Váňuško? Jak mně se ale strašně nechtělo! Váňuško, jak mně se nechtělo! Hrozitánsky se mi nechtělo! Jenže to víš… jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem to hovno sežral! No v tu chvíli, Váňuško, v tu chvíli se dal Čurila Dlenkovič, slavný ruský bohatýr, do hurónského smíchu! Huba široko otevřená, zuby vyceněné, vousisko se celé třese a vůkol lesem nese se jeho halasný řehot. Prsa jak zvon se pod zbrojí nadýmají, smíchy nemůže popadnout dech, jistě i pár šišek ze stromů popadalo, div se mu slzy nezačaly koulet po tvářích… A tu náhle vidím, jak mu od samého smíchu vypadla kuše z ruky na zem. I lekl jsem se, že vystřelí, ale nevystřelila. Vjel do mě blesk, a než si toho Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, vůbec stihl všimnout, skočil jsem po ní, popadl ji a namířil na něj. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, se s chropotem přestal smát a zvážněl. Upřeně mi kouká do očí přes hledí kuše, měří si ten železný hrot i mou ruku na spoušti a všude je najednou ticho jak v hrobě. Chvíli tak na sebe koukáme, já si pak olíznu rty, natáhnu nosem a povídám: ,Dolů z koně, bohatýre!‘ No, to víš, Váňuško. Nechtělo se mu. Ne, ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, z toho koně pomalu slezl. Chvíli koukám, jak tam tak stojí, a pak povídám: ,Gatě dolů, bohatýre!‘ No co ti budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mu. Opravdu ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, ty gatě stáhl. Byl to pohled přenáramný, to je jistá věc, Váňuško. Tak jsem si ho chvíli prohlížel a pak povídám: ,Pořádně se vyser, bohatýre!‘ Váňuško… jak jemu se nechtělo! Jak jemu se hrozitánsky nechtělo! Ani trošku! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si tam Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, na pěšině přidřepl a na tom místě se, pěkně po bohatýrsku, vysral. Chvíli na něj koukám, chvíli na to hovno, a pak povídám: ‚A ted‘ to hovno, bohatýre, pěkně sežer!‘ Váňuško! No co? Co ti mám povídat?!
Kdybys viděl, jak jemu se ale strašlivě nechtělo! Hrozitánsky! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak to hovno sežral! Váňuško… jak bych to… víš… takový pohled… no to ani není slov, co by popsala ten pohled! Takový pohled jeden nevidí za celý život! Tak směšný pohled to byl, Váňuško, že to nešlo ovládnout. Já jsem se ťi tam v tom lese rozřehtal na celé kolo, div se mi břich neroztrhl! Tak jsem se smál! Až jsem v tom velkém smíchu zapomněl, že držím kuši! Upustil jsem ji, kuše vystřelila, ale ten drnčivý zvuk, jak se šíp zabod do prvního stromu, ten mě rychle vzpamatoval! Popadl jsem osla za ohlávku a rozběhl se kolem zkoprnělého Čurily Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, pryč po pěšině! Uháněli jsme jako o život a ani nevím jak, před setměním jsem v pořádku dojel domů. Nu… a ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? To máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsme spolu dobře povečeřeli.

3 Mr Peanut Mr Peanut | 4. května 2017 v 18:12 | Reagovat

Bylo to příjemné, uvolněné odpoledne a Hubertus má u mne nejmíň 3 Míšelínské hvězdičky. Pohostinnost by mohli vyučovat na katedře gastronomie.

Co se týče "jemné " výtky obsluze Pod mostem, tak ta měla podobu několika minutového plamenného starozákonního kázání. Dykot jako by povyrostl, jeho hlava byla zahalena zvláštní nadpozemskou září (možná že to byla zářivka) a z jeho úst se řinula dost hlasitá a neúprosná obžaloba. Paní byla tak paf, že se nezmohla ani na chatrnou obranu. Myslím, že všeho hluboce lituje a šla se udat sama.

4 Kulda Kulda | 4. května 2017 v 21:02 | Reagovat

konečně vylezlo po dlouhý době slunce, vyhnalo lenochy z hal a obejváků a udělali jsme středu jak má bejt! my jsme ještě dali poctivě dvě v hájecký knajpě a v jedenáct jsme byli v pelechu. krásný !

5 Zbyněk Zbyněk | 5. května 2017 v 16:12 | Reagovat

Krásné odpoledne a večer. Plný gastronomie i bujarého veslí. Noční přesun si již moc nepomatuji, ale silnice byly té noci velmi klikaté a místy příliš úzké. Nicméně konec dobrý všechno dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama