/pozn. správce blogu: tuším, že nejdelší report o nejkratší projíždce)
Ve středu se nás sešlo několik, ale už nejsem schopen dopočítat kolik, nakonec nás bylo cca 11 nebo víc. K výletu na Horní hrad se nažhavil i Sršeň, vedení restaurace zadal nějakému pupkanímu mláděti ( vzhledem k tomu, že tam pracoval načerno, neprošel hygienickou kontrolou, nemá zdravotní průkaz, nedosahuje věku umožnujícímu pracovat v gastronomii, a nakonec Sršeň od začátku evidentně nepočítal s tím, že by mu udělil nějakou mzdu a naopak až po šestém půllitru se nechal umluvit k tomu, že mu nedá příliš vysoké srážky a pokutu, a tím pádem tam proběhlo několik přestupků a trestných činů - hlavně otročí dětská práce, tak tu nebudu uvádět, že nás obsluhoval mladý Mára, řečený Ondráš, asi ) a všichni jsme nadšeně očekávali, až trasér Olda vydá rozkaz k ostrému tempu směr HH. Průběh dalších událostí lze lehce odvodit ze stručné charakteristiky počasí - 16.00 - chčije, 16.15 - brutálně chčije, 16.45 - přestává chcát, jen lehce krápe, a není možné najít omluvu pro absenci, 17.15 - dojezd do dalovického chrámu středočeské a jihoitalské gastronomie a vyhlášené nálevny neobyčejného věhlasu a ne jen lokálního významu a začíná chcát, 17.30 až cca 20.00 - průběžně chčije málo, hodně, fouká vítr a tak, později už nevím, to už jsem podlehl svodům a účinkům skvělého Budvaru 33 podávaného a účtovaného jako neméně skvělá Plzeň 12. A v důsledku nepřízně počasí se Olda vzdal své trasy a tudíž jsem dostal poprvé v historii pupkanství příležitost i já jako hlavní trasér, čehož si nesmírně vážím, ještě dnes mi to vlévá slzy do očí a hrdostí se mi dme hruď, a své příležitosti jsem se chytil jako chrt v cílové rovince, zavelel jsem k soustředěnému klidu, a ten jsme udrželi až do závěru vyjíždky. Cesta byla krásná, náročná, perfektní výhled do úlu střídalo panorama dětského hradu a močícího plotu, bidony byly stále plné a energetické tyčinky dodával sršáňův tým neohroženě na požádání.
Jinak je třeba vyzdvihnou několik zásadních momentů : za prvé jsme hned zkraje všichni okusili buchtu paní domácí, a musím říct, a že už jsem přeci jen něco zažil, vzhledem k mému důchodovému věku, ale tohle bylo teda něco. Za druhé, mladý výčepní byl výborný, rychlý jako blesk, pozorný, během večera plynule přecházel od jedné techniky čepování ke druhé - od plzeňské klasiky s přesnou mírou, smetanovou pěnou a parádním orosením k naší oblíbené dalovické technice pěny s bublinkou až po novinku - britský ostrovní styl točení plné pinty guinnessovského stylu, když nestíhal, ochotně zaskočil tatínek, kterému to šlo od ruky stejně jako jeho řemeslo truhlařina, dodával pizzy,v závěru utajené utopence, dokonce se nebál přijmout ani objednávku super smažáku, i když ho teda nedodal, prostě má sršeň plnohodnotnou náhradu. Za třetí, vyjížďky v monzumovém dešti mají několik výhod, skoro mě druhý den nebolely nohy, ale zase o to víc hlava a žaludek, a lze při nich vydělat do společné kasičky plno peněz, Gadži pozdní příjezd za sto, Vítek velmi pozdní příjezd, bez dresu ( přijel v pyžamu ), bez kola ( autem ), za tři sta, David ještě mnohem pozdnější příjezd, bez dresu a bez kola, dokonce pil jen málo piv, asi šest, protože řídil, takže asi za čtyři sta, a Krtek, sice na kole a ve dresu, dokonce přijel v prudkém dešti, ale dosáhl rekordního zpoždění, když dorazil v 20.35 hod. A za čtvrté, příští týden pořádá Olda na Horním hradu lukulské hody s archivním Bordeaux Saint Emilion, předrkrmovým foie gras a následným výběrem argentinských zralých steaků, španělské jamon serrano a tureckých jehněčích kotletek, ale hradí je pouze těm, co se účastnili tvrdé drsné vyjíždky v prudkém dešti tuto středu, protože pupkan není z cukru. A za páté, Sršeň už je tak znechucený množstvím výdělku, který mu hosti neustále nutí a tlačí ze všech stran, že kupuje nové kolo - elektrokolo !
A to je asi tak všechno, co se událo do půl deváté, dál už si nepamatuju nic...
Bylo to krásný a ještě dal kilo ne-li dvě i Martin 😉