Sice odpolední slunce vytvořilo ze syrečků hozených za okno, aby nesmrděly v lednici, fondue, ale já měl před očima displej v autě, který ukazoval 14 °C. Tak jsem nic nepodcenil a do batohu přibalil několik vrstev. Večer jsem se za to pak taky náležitě pochválil. Teplotní diskomfort pravděpodobně zaznamenal i Filip, jinak si totiž nedovedeme vysvětlit, že zatímco my jsme za sebou sotva zavřeli dveře bistra Bez Sršáně, viděli jsme Filipovu blikačku už někde před Sadovem.
Ale hezky popořadě.
Včera se totiž odehrálo něco, co dějiny Pupkanů nepamatují. Burák byl na startu první!!! Navrhnul jsem, ať dá kilo za brzký příjezd, ale nakonec to nějak zapadlo mezi kily pozdě příchozích (pochopitelně myslím kila korunová, nikoliv hmotnostní). Dobré dodat, že kasa se nám krásně plní, a to ještě včera nedal pokutičku Ráďa za to, že na start přijel pozdě, autem, bez drezu a ještě si nedal pivo!
Z poza pípy se o nás staral SKVĚLE ČEPUJÍCÍ ÓĎA, který občas vytvořil něco, kvůli čemu se říká, že žák překonal svého učitele! Občas to zas ale tedy bylo i tak, že první vlaštovka jaro nedělá a žádnej Zdeněk Polák z nebe nespad…
Skupina osmi teplochtivých bajkerů se vydala krátce před šestou na cestu, zatímco Kulda a Gadži se rozhodli, že nám za chvilku vyrazí naproti. Trasa vedla Májovo pěšinkou k dálnici, pak přes most na panelku. Při močení na vrchu nad Borem nás k souboji vyzval řidič tatry naložené čerstvě sklizenou kukuřicí a vířící prach jako Karel Loprais v osmaosmdesátém v Alžírsku. S cílem vyhnout se vdechnutí několika gramů polétavé ornice obohacené o kukuřičná zrna a o všemožné další bonusy, které umí taková tatrovka vyrobená na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyprodukovat, jsme ho za žádnou cenu nechtěli pustit před sebe. V jeho očích bylo zas vidět odhodlání raději hodit Tatru na boudu, než žíznivý pustit tu smečku v pivních drezech před sebe. Cvakaly přehazovačky, řidiči se zatínaly bicepsy jak pevně držel volant a při tom řadil tak, jako když si místo vrtačkou necháte malý kaz v zubu opravit kopytem nasranýho koně - co jedno zařazení, to 32 zubů na poli. Nakonec nás pustil, a o to víc si nás pak vychutnal, když se nám z kopce lepil na prdele.. Suma sumárum, my si zvýšili průměrnou rychlost a on zas (tak na dvojnásobek)průměrnou spotřebu, takžééééé……… remíza a zdravíme do Boru!
Po asfaltu jsme jeli kousek na Pulovice a asi po nejakých těch 150 m uhnuli doleva. Do kopce nad Stráň a pak sjezdíkem do Nové Kyselky, sjezdem mezi chatama až k mostu, kde jsme poděkovali bajkerskému pánubohu, že nám tady Capouše nechal a vydali se směr Hubertus. Před Hubertusem jsme potkali Gadžiho s Kuldou. A že už na hubertusu zůstali jen dva vodáci, jejichž činnost nápadně připomínala dvě ochrnutá bibenda při pokusu o jakýkoliv stupeň propečení špekáčku (myslím, že by vzali za vděk i způsobu tzv. ala Ráďa - medium rare), tak jsme po různých pěšinkách a podél vody pokračovali až pod všeborovický most. A že nebyla ještě tma, vzali jsme to zkratkou přes park a dál kolem dalovického aquaparku (ten rybník ani nemá v mapách název, ale vždycky se mu říkalo Vojáci, asi podle tý zelený barvy), botanické zahrady, fotbalových stadionů přes mostík až k Óďovi.
Rovnou jsme zalezli dovnitř, ani na kytaru se nehrálo, takže se i paní Eliška vyspala… Po pizzách, utopencích a několika ionťácích jsme se někdo dříve, někdo později, nechali vtáhnout tmou do zimy a ostrovská část se šla pro jistotu ještě zahřát do Kozlovny. Tam to bylo jak na velkým bajkerským mejdanu, neboť Kozlovnu měl za cíl konkurenční gang Středečníci. Oni mají určitě lepší fyzičky, hezčí trasy, větší lýtka, ale závěr večera máme teda dost podobnej…
Pro mě to bylo včera tak akorát. Těším se na nový přírůstek do giantí skupiny pupkanů, a taky na příští týden, kdy můžeme oslavit dvojí narození v Capoušově rodině…
ViV.
Ale hezky popořadě.
Včera se totiž odehrálo něco, co dějiny Pupkanů nepamatují. Burák byl na startu první!!! Navrhnul jsem, ať dá kilo za brzký příjezd, ale nakonec to nějak zapadlo mezi kily pozdě příchozích (pochopitelně myslím kila korunová, nikoliv hmotnostní). Dobré dodat, že kasa se nám krásně plní, a to ještě včera nedal pokutičku Ráďa za to, že na start přijel pozdě, autem, bez drezu a ještě si nedal pivo!
Z poza pípy se o nás staral SKVĚLE ČEPUJÍCÍ ÓĎA, který občas vytvořil něco, kvůli čemu se říká, že žák překonal svého učitele! Občas to zas ale tedy bylo i tak, že první vlaštovka jaro nedělá a žádnej Zdeněk Polák z nebe nespad…
Skupina osmi teplochtivých bajkerů se vydala krátce před šestou na cestu, zatímco Kulda a Gadži se rozhodli, že nám za chvilku vyrazí naproti. Trasa vedla Májovo pěšinkou k dálnici, pak přes most na panelku. Při močení na vrchu nad Borem nás k souboji vyzval řidič tatry naložené čerstvě sklizenou kukuřicí a vířící prach jako Karel Loprais v osmaosmdesátém v Alžírsku. S cílem vyhnout se vdechnutí několika gramů polétavé ornice obohacené o kukuřičná zrna a o všemožné další bonusy, které umí taková tatrovka vyrobená na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyprodukovat, jsme ho za žádnou cenu nechtěli pustit před sebe. V jeho očích bylo zas vidět odhodlání raději hodit Tatru na boudu, než žíznivý pustit tu smečku v pivních drezech před sebe. Cvakaly přehazovačky, řidiči se zatínaly bicepsy jak pevně držel volant a při tom řadil tak, jako když si místo vrtačkou necháte malý kaz v zubu opravit kopytem nasranýho koně - co jedno zařazení, to 32 zubů na poli. Nakonec nás pustil, a o to víc si nás pak vychutnal, když se nám z kopce lepil na prdele.. Suma sumárum, my si zvýšili průměrnou rychlost a on zas (tak na dvojnásobek)průměrnou spotřebu, takžééééé……… remíza a zdravíme do Boru!
Po asfaltu jsme jeli kousek na Pulovice a asi po nejakých těch 150 m uhnuli doleva. Do kopce nad Stráň a pak sjezdíkem do Nové Kyselky, sjezdem mezi chatama až k mostu, kde jsme poděkovali bajkerskému pánubohu, že nám tady Capouše nechal a vydali se směr Hubertus. Před Hubertusem jsme potkali Gadžiho s Kuldou. A že už na hubertusu zůstali jen dva vodáci, jejichž činnost nápadně připomínala dvě ochrnutá bibenda při pokusu o jakýkoliv stupeň propečení špekáčku (myslím, že by vzali za vděk i způsobu tzv. ala Ráďa - medium rare), tak jsme po různých pěšinkách a podél vody pokračovali až pod všeborovický most. A že nebyla ještě tma, vzali jsme to zkratkou přes park a dál kolem dalovického aquaparku (ten rybník ani nemá v mapách název, ale vždycky se mu říkalo Vojáci, asi podle tý zelený barvy), botanické zahrady, fotbalových stadionů přes mostík až k Óďovi.
Rovnou jsme zalezli dovnitř, ani na kytaru se nehrálo, takže se i paní Eliška vyspala… Po pizzách, utopencích a několika ionťácích jsme se někdo dříve, někdo později, nechali vtáhnout tmou do zimy a ostrovská část se šla pro jistotu ještě zahřát do Kozlovny. Tam to bylo jak na velkým bajkerským mejdanu, neboť Kozlovnu měl za cíl konkurenční gang Středečníci. Oni mají určitě lepší fyzičky, hezčí trasy, větší lýtka, ale závěr večera máme teda dost podobnej…
Pro mě to bylo včera tak akorát. Těším se na nový přírůstek do giantí skupiny pupkanů, a taky na příští týden, kdy můžeme oslavit dvojí narození v Capoušově rodině…
ViV.
Dobrej trasér i spisovatel....my to měli zase ještě krásný v Hájecký hospě s řízkem a trochu choulostivějšími bajkery na počasí...takže krásná středa